Kniha
Kniha básníka a spisovatele Václava Bárty a fotografa Ing. Dalibora Gregora
je plná kouzelných a vtipných fotografií, básniček a povídek o hříbátkách,
do které jsem přispěla svými melodiemi.
Zhudebnila jsem celkem deset básniček Václava Bárty
a tak si malí i větší čtenáři mohou nejen prohlédnout
nádherné fotografie mistra fotografa,
začíst se do poutavých povídek o koníkovi Toníkovi
a zarecitovat si humorné verše mistra slova,
ale také zazpívat veselé písničky.
Křest knihy proběhl na Mezinárodní přehlídce koní v Pardubicích dne 7. září 2013.
Kmotrem knihy je Václav Noid Bárta.
Ukázky z knihy
Hudební podklad - Iveta Kateřina I. Poslední
Zvuková režie - Petr Schneider
Zpěv - Mary Poslední
Nahráno ve studiu ve studiu MeetArea51 v srpnu 2013
*********************************************************************************************
**********************************************************************************************************
Jak koník Toník letěl s čápem a nesli miminko
Václav Bárta
Koník Toník prožíval někdy příhody, až se vám tomu ani nechtělo věřit!
Jako zrovna tuhle. Všechna hříbata, co jich v hřebčíně bylo, byla už
po večeři, ale Toník nikde. Když konečně přišel a maminka klisna se ho
zeptala, kde zase lítal, ukázal kopýtkem směrem vzhůru.
„Lítal jsem tam nahoře, až málem u nebe.“
„Aha,“ řekla máma, „to mi teda řekni, jak ses tam dostal?“ A kroutila
hlavou ze strany na stranu, jako to mámy dělávají, když se jim něco nezdá.
„Stalo se to, když jste už všichni byli ve stáji a já jsem zůstal ve výběhu
sám,“ řekl na to Toník. „Podívám se a vidím, že na ohradě sedí čáp a
v zobáku drží člověčí mimino v peřince. A jestli prý bych mu s ním
nepomohl, že ho má donést k Novákům, co bydlí na konci vsi. A že už je
na něho moc těžké. No, řekl jsem si, v takovém případě se nedá nic dělat.
Rozběhl jsem se, povyskočil a vznesl jsem se do oblak. Tak jsem s čápem
letěl a pomohl jsem mu s kloučkem na místo určení. Tam jsme miminko
v pořádku odevzdali jeho mamince a pak jsme se ještě proletěli
po okolí!“
„Aha, tak ty ses nám zdržel, protože jsi lítal,“ řekla na oko vážně máma,
„slyšeli jste to?“
„To si teda pěkně vymýšlíš,“ vykřikovala hříbata a jejich mámy jeden
přes druhého a div se všichni neřechtali jako koně. „Copak někdo někdy
slyšel, aby kůň lítal?“
„To já jsem o jednom takovém slyšela,“ řekla paní klisna, která byla
neobyčejně sečtělá a suplovala občas za pana učitele Valacha v hříběcí škole.
„Ten kůň prý měl křídla a uměl létat. Říkali mu Pegas.“
„No, jen se smějte,“ řekl Toník. „Jestli mi to nevěříte, můžete se zeptat
pana správce, on vám potvrdí, že u Nováků za ohradou mají nové miminko
a přinesl ho čáp před docela malou chvílí.“
„Tak tomu bychom ještě uvěřili,“ řekla máma.„Jenom ti nevěříme, že jsi
dokázal lítat ty. Máš o tom nějaký důkaz?“
„To tedy mám,“ řekl Toník. „Tady ty dvě fotky od pana fotografa
na památku. Ta první fotka je těsně před tím, než jsem vzlítnul,
a ta druhá těsně po tom, co jsem dosedl na slámu, abych přistál do měkkého.“
„A proč nemáš fotku, jak letíš?“ zeptala se máma a mrkla na ostatní.
„Proti sluníčku se špatně fotí,“ řekl Toník.
„Aha,“ řekla nejstarší klisna. „A proč jsi nahoru vyletěl hnědý a na slámu jsi
dopadl černý?“
„Že jsem trochu černější než normálně, na to nekoukejte. Vznášel jsem se
až u nebe, tam to pěkně opaluje. Nakonec, zeptejte se pana fotografa,
jak to bylo. On vám to poví se vší vážností,“ řekl koník Toník a pokynul hlavou
ke dveřím stáje.
Pár metrů odtud, kousek od ohrady, stál pan fotograf Dalibor a usmíval se.